Konec léta

Zatím jsem sice žádný rozbor klimatu v centru Ohiu nenašel (anebo jsem ho zapomněl), takže si musím vymýšlet vlastní. Zatím se mi zdá, že zdejší počasí jde charakterizovat dvěma druhy zimy (normální zima a zima jak v Rusku) a dvěma druhy léta (normální léto a šílený vedro). V průběhu roku mezi sebou přecházejí nikoli spojitě, ale pomocí náhlých přechodů - například z normálního léta se stane strašný vedro nejdřív jen na den, pak na několik dnů a nakonec trvá strašný vedro od června do půlky září. Letos je tomu ale podle místních poněkud jinak - minulý týden poklesla teplota a vlhkost (člověk měl skoro chuť vytáhnout dlouhý rukáv) a vypadá to, že došlo k předčasnému přepnutí zpět do módu podzim, v českých termínech normální léto. Loni se tak stalo přibližně v půlce září a slunečné babí léto 20-30 stupňů přes den vydrželo až do konce října. Doufám, že už se vlhké peklo nevrátí.



Narozdíl od Česka jsou tu silné bouřky relativně časté (zřídka se situace zvrhne až do tornáda), na silnicích jsou cedule varující před projížděním zaplavených úseků a meteorologové co chvíli vydávají varování před bleskovými povodněmi. Dalším rozdílem je, že po bouřce se většinou vůbec neochladí - teplota zůstane v lepším případě stejná, v horším vzroste vlhkost do saunových rozměrů. Při bouřce se okapy mají co činit - voda ale vytéká jen tak na příjezdovou silnici, po které steče na hlavní silnici a tam už si nějaký kanál najde. V létě to tolik nevadí, ale v zimě sníh na střeše roztátý na silnici ihned zamrzá, takže vyškrábat se do mírného příjezdového kopečku vyžaduje mnoho sil.



Přestál jsem rovněž mnohá utrpenství a navzdory krizi i Obamovu šrotovnému jsem opatřil ojetý Ford Focus. Celá sága je příliš dlouhá (a zřejmě i nudná) pro toto médium, ale v souhrnu jsem ihned po koupi vyměnil čtvery žárovky a jednu plastovou čočku, kterou jsem rozmáčknul při výměně osvětlení poznávací značky řídě se návodem z nějaké diskuse na internetu. Za dvěstě dolarů jsem rovněž nechal vyměnit, svíčky, kabely k nim vedoucí, filtr vzduchu a palivový filtr a auto už šlape jako nové. Další návštěva servisu v blízké době je sice nejspíš neodvratná, ale zato není tolik akutní a bude snad na další rok poslední.



Funkční vehikl jsem v sobotu odpoledne vzal na osmdesátimílovou projížďku do Delawarského státního parku, kde jsem si prohlídl přehradu, zarostlý les a málem přitom dostal létajícím talířem do hlavy.




Další obrázky na Picase.

Pozorování Perseid a hledání auta

Včerejší noc nastala slavná každoroční událost - maximum meteorického Perseid. Neuvěřitelně vysoká hladina světelného znečistění v Columbusu slibovala nevšední zážitek. Proto jsme se Subem dohodli, že tento pamětihodný úkaz budeme pozorovat ve Whetstone Park of Roses asi dva kilometry severně od mého bydliště. Rozdělili jsme si fotoaparáty, stativy, spacáky, karimatky a deky a domluvili se, že Subo pojede z kanceláře busem a já do něj později přistoupím. Když jsem se na zastávce dočkal zpožděného busu, zjistil jsem, že v něm nikdo nesedí. Za autobusem už ale čekal taxík se Subem a tak jsme do parku jeli v soukromí individuální autobusové dopravy obloženi nezbytnými proprietami. Řidič ještě cestou rozpoznal ve vedlejším autě svého bratrance, takže na sebe po několik set metrů křičeli čísla svých mobilů.



Za pozorovací stanoviště jsme zvolili prostředek fotbalového hřiště, rozprostřeli jsme spacáky a jali se identifikovat obě viditelné hvězdy. Pozorování totiž ze začátku narušovala oblačnost a částečně i vzdálené blesky, ale po nějaké době se oblačnost rozptýlila a my uviděli konečně i základní tvary souhvězdí. Zpočátku byli nepříjemnou komplikací též komáři, ale s postupujícím večerem jich stále ubývalo. Vcelku jsme spatřili během tří hodin tři jasné perseidy, jednu slabší a jeden sporadický meteor. Dokonce na nás ani nepřišla policie.

Následující den jsme požádali kolegu o tour po dealerech ojetých vozů. Cestu jsme si zpříjemnili automobilovou prohlídkou jedné z nejhorších čtvrtí v Columbusu plné prostitutek a gangsterů tlačících dětské kočárky. Za cíl výpravy jsme vybrali Morse road obsypanou prodejci různých značek i kvalit. První obchod jsme záhy opustili, protože v naší cenové relaci měli přibližně jedno auto (asi z tří set). Přesunuli jsme se o kus dál do značně ošuntělejšího bazaru, kde jsme poznali, proč je označení "prodejce ojetých vozů" synonymem slizkosti a jedna z nejhorších nadávek. Po zdlouhavém představování a společenských nezbytnost jsme podnikli tour po vracích různého stadia rozkladu a ujistili, že při placeni v hotovosti dostaneme slevu. Rychle jsme se přesunuli ještě do několika dalších bazarů s cenami nadsazenými až dvojnásobně až jsme skončili u ojetých Hyundaí, kde nám prodejce nabízel Ford s cenovkou $6990 za tisícovku. Ukázal nám ještě několik dalších aut většinou mimo naše cenové možnosti, ale dohledáním na internetu jsem posléze zjistil, že tenhle jediný člověk nám nabízel solidní ceny levnější než internetový etalon. Celou situaci budeme muset ještě zkonzultovat s automobilovým expertem na oddělení, ale už teď se jednalo o jedinečný zážitek.

Pozorování na Kitt Peaku

Když jsem v září přijel do Columbusu, dostal jsem projekt o měření vzdáleností pomocí uhlíkových hvězd. Po měsíci se ale ukázalo, že myšlenka nefunguje a byl mi přidělen jiný projekt, který spočíval ve zpracování dat mladé kulové hvězdokupy Cygnus OB2 (asi největší mladá hvězdokupa v Galaxii). Tento projekt původně patřil jinému doktorandovi, který ale v mezičase objevil nový typ supernov a radši se tedy věnoval jim (a následně vyhrál nejprestižnější astronomická stipendia). Za dva týdny po přidělení jsme ale objevili jiný zajímavý objekt a od té doby jsem stihnul napsat dva články o úplně jiných tématech. Za ty dva týdny jsem stihnul jenom zjistit, že harddisk na mém pracovním počítači je na zpracování dat příliš malý, a požádat o další pozorovací čas tohoto objektu. Tolik na úvod pro ilustraci, jak mohou být cesty vědce nevyzpytatelné a jak jsem se ocitnul v Arizoně u 1.3m dalekohledu (observatoř MDM).



A jak vypadá běžný den (a noc)? K probuzení většinou dojde samovolně po sedmi hodinách spánku (nejspíš vliv vyšší nadmořské výšky) někdy mezi jednou a druhou hodinou odpolední (časový posun vůči ČR je devět hodin). Po snídani si jdu sednout k dalekohledu a dvě hodiny pořizuju kalibrační snímky. Po další chvilce flákání už je většinou čas na večeři. Tu získám tak, že nasednu do erární minivanu a vyjedu dvě míle na hlavní vrchol Kitt Peak, kde se nachází něco velice podobného vysokoškolské menze (ale s mnohem usměvavějším personálem a neomezenými zásobami zmrzliny). Po večeři a vyzvednutí noční svačinky v lednici se podívám na západ slunce a napustím kameru tekutým dusíkem, aby jí nebylo vedro. Tato operace teoreticky spočívá v nasazení tlustých kryogenických rukavic, pláště a krytu na obličej a odtáhnutí nádoby ke kameře. Do kamery se pak strčí dutá jehla, otočí se ventilem a pět minut se sleduje, jak tekutý dusík kape na podlahu. V praxi vynechávám všechno kromě rukavic, protože kovové součástky schlazené na nějakých -150°C studí i přes ně.




Následuje osm hodin přejíždění mezi objekty, neustálého zaostřování, bojování s naváděním a podobné radovánky observačního astronoma. Pozitivem je kabel, kterým lze připojit notebook k erární audio-aparatuře a obšťastňovat tak místní pumy, chřestýše a škorpiony diskotékou dle vlastních chutí. Někdy kolem půl čtvrté ráno se ukončí pozorování, zopakuje se procedura s tekutým dusíkem a po páté zaléhám do postele. Předtím ale zkontroluju postel, jestli se do ní nezatoulal nějaký bezprizorní škorpion. Totéž dělám s veškerou obuví před tím, než do ní zasunu svoje cenné končetiny. Nízká vlhkost rovněž vyžaduje konstantní aplikaci jeleního loje a zvlhčovacích krémů.






Více fotek na Picase.

Recentní události

Identifikační číslo daňového plátce by v mžiku výrazně zvedlo životní úroveň. Wohnout v daňové kanceláři vskutku nelhal a výplata za duben už mi přišla v plné výši - nikdo mi neztrhnul daň ani zdravotní pojištění. To druhé je sice trochu znepokojivé, ale doufám, že se to v nejbližší době samovolně urovná. Téměř vzápětí po přidělení čísla mi na účet přišel přeplatek daně za minulý rok z federálního ministerstva financí. Poměrně menší, avšak stále signifikantní, částka ze státního ministerstva ještě nedorazila. Nicméně už jsem na příslušné místo zaslal své úžasné daňové číslo a věřím v brzké nalezení šeku ve schránce.

Povzbuzen úspěchy na této frontě, dokončil s vypětím všech sil a za přítomnosti znepokojivých intergalaktických snů druhý článek. To mi dodalo dostatek odvahy, abych poníženě poprosil u vedoucího o uvolnění pro prázdninový pobyt. Reakce mě překvapila, bylo mi doporučeno, abych odjel víceméně na jak dlouho chci. Takže jsem plánovaný pobyt o víc jak týden natáhnul a od 24. června do 6. srpna budu svou existencí oblažovat zase evropský kontinent. Dnes jsem rovněž zakoupil letenku, jejíž bizardnost mě ale překvapuje. Kromě toho, že byla asi o 200$ levnější, než další v řadě, tak využívá služeb jak US Airways tak ČSA, které přitom nejsou ve stejné alianci. Díky tomu tak navštívím Philadelphii a Zurich, což jsou města, kde se většinou na letech mezi Evropou a USA nepřestupuje. Ještě bizardnější ale bylo zakoupení letenky - všechny dostupné systémy totiž vyžadovaly zakoupení této letenky v papírové podobě: věc v posledních letech velmi neobvyklá. Z mé strany si to ale vyžádalo obětování další 27 dolarů za "processing fee" a letenku mi za dva dny doručí do kanceláře Fedex. Snad ten kus papíru bude aspoň vizuálně pěknej.

Včera rovněž spolužák uspořádal ve svém skromném obydlí obrovskou party ve stylu fraternity/sorority, tedy jakýchsi univerzitních bratrstev, které se vyznačují podivnými rituály a pořádáním party, jejichž následky se pak vysílají v televizích po celém světě v sekci kuriozit. Byla to vlastně kostýmová party, ale pro individua mužského pohlaví označovaná frat boy je jediným požadavkem polokošile pastelových barev se stojatým límečkem (popped collar). Naštěstí jsem byl patřičným oděvem vybaven z domova a zakoupil jsem tedy pouze za pár dolarů luxusní bling, viz foto.

Ano, nápis je též důležitý :)

Párty se mimojiné zúčastnila i skupina děvčat z ragbyového týmu (zde nebyly převleky zapotřebí, takový monokl napodobit nejde), které namol už přišly. Hrály se i různé rozverné hry, jako například Flippy cup a Beer pong. Kromě obvyklých nápojů se podávaly i Jello shots, tedy kelímky naplněné želém, do kterých se ale místo vody přidala vodka. Dostat tuto substanci z kelímku ale není zrovna snadné.

Řidičák

Po dlouhém úsilí trvajícím od loňského listopadu se mi konečně povedlo získat zdejší řidičák, který plní i funkci občanky, a stal jsem se tedy nerozeznatelným od běžných občanů Ohia. Teda samozřejmě až na přízvuk. Mezi výhody patří například i možnost cestovat letadlem bez pasu.

Moje cesta za tímto svatým grálem připomínala film 36. komnata Shaolinu a skládala se ze tří kroků. Jako vlastník řidičáku z ČR jsem byl ušetřen ponižujících 50 hodin jízdy pod dohledem instruktora (=jiného vlastníka řidičáku, protože umění řízení vozidel se v USA předává takzvaně z otce na syna) a mohl jsem se rovnou vrhnout na teoretický test z pravidel silničního provozu. Ten byl opravdu triviální a spočíval v identifikaci značek STOP a kvízových otázek ohledně zabíjení chodců autem. Nic, co by nezvládl podprůměrně inteligentní absolvent pomocné školy. Druhý krok spočívá v praktickém testu schopností manévrování s autem a krátkou jízdou po okolí. Tady jsem ale trochu narazil. Pro test manévrování disponuje každé testovací centrum pěti kužílky, z nichž čtyři tvoří obdélník a pátý se nachází na jejich ose (tedy něco jako domeček z pěti bodů). Obdélníkem se musí projet rovně a před pátým kužílkem zahnout buď vlevo nebo vpravo. Následně se pak musí stejnou cestou zacouvat na začátek, tedy prozkoušení podélného parkování. Na tenhle test člověk musí přijet vlastním autem, které je podrobeno zevrubné technické prohlídce. V listopadu jsem se o vykonání tohoto testu pokusil s autem z půjčovny, ale poznal jsem, že tohle je jedna ze situací, kdy zákazník službu "free upgrade" opravdu neocení. Místo vyžádaného malého auta jsem dostal solidní vůz s patřičně vyvinutým zavazadlovým prostorem. Velice výhodné pro výlet k Niagarským vodopádům, ale mezi kužílky se mi zacouvat nepovedlo. Jistou roli možná hrál i nulový trénink a fakt, že naposled jsem se o podobný manévr pokoušel v autoškole.

Přibližně někdy v únoru mi došlo, že s autem z půjčovny úspěchů nedosáhnu. Požádal jsem tedy jednu spolužačku o zapůjčení auta a tréninkovou hodinu den před druhým pokusem o test. Jiná spolužačka pak poskytla oranžové kužílky, abych si na tuto agresivní barvu zvykal předem. Po dvou hodinách namotávání plastových kužílků na osy podvozku jsem ovládl manévrovací disciplínu a další den s přehledem praktickou část zkoušky splnil. Přišel jsem ovšem o pět bodů za "příliš pomalou jízdu vzhledem k podmínkám".

Bohužel jsem test dokončil asi pět minut po zavírací době, takže mi nebyla dopřána sladká plastovo-kartičková odměna. Osudné místo jsem tedy musel navštívit znovu o dva dny později. To už výdej řidičáku proběhl bez problému, pouze jsem si asi mohlo odpustit poznámku, že nevlastním auto, když jsem podpisoval jakýsi dokument o tom, že nebudu řídit bez pojištění. Na otázku proč si teda zařizuju řidičák jsem vtipně odpověděl, že si chci kupovat pivo v samošce. Poznámka sice padla na úrodnou půdu, ale hned další otázka zjišťovala, jestli nejsem závislý na alkoholu nebo jiných chemických substancích. Naštěstí dáma za přepážkou nedělala problémy. Tady je, plod mého snažení:



P.S.: Až při použití fotografického blesku se mi objevil krásný nápis "Don't drink and drive" :)
P.P.S.: Dneska mi z Texasu přišlo číslo identifikace daňového plátce a pokud se vše zdaří, tak už nebudu odvádět státu daň z příjmu.

Pozorování na LBT

Letos v březnu se mi naskytla možnost strávit pět nocí u Large Binocular Telescope jako jeden z pozorovatelů pro tzv. queue observing, tedy mód pozorování, při kterém se pořizují data pro různé vědecké projekty seřazené podle stupně důležitosti a potřebné kvality atmosféry (seeing, fotometrické podmínky). Před popisem vlastního pozorování nejprve připomenu parametry dalekohledu.



Large Binocular Telescope (LBT) se nachází v nadmořské výšce 3221 m n. m. na kopci Mount Graham poblíž městečka Safford v Arizoně, USA. Nejbližším větším městem s použitelným letištěm je Tucson, z něhož se k dalekohledu dá dopravit nejlépe patřičně autem patřičně vybaveným do terénu. Doba jízdy z letiště v Tusconu činí přibližně tři hodiny, z čehož poslední hodinu tvoří serpentýnovité stoupání ze Saffordu po běžné silnici a ve finální fázi po nezpevněných cestách. Na kopci se kromě LBT nachází také teleskop VATT, Submillimeter Telescope a útočiště chráněného poddruhu veverek.



Jádro teleskopu LBT tvoří dvě zrcadla o průměru 8.4 metrů umístěná na jedné altazimutální montáži. Vzdálenost mezi kraji zrcadel je asi 25m, což znamená, že velikost montáže a kopule (ač hranaté) dalekohledu je srovnatelná s plánovanými teleskopy of průměru zrcadel přes 30 metrů (např. Giant Magellan Telescope bude vybaven šesti zrcadly o průměru 8.4m). Mezi oběma zrcadly se nachází prostor, který bude v budoucnu sloužit pro různé přístroje (infračervený spektrograf a dva interferometry), který je ale v současnosti prázdný. V Gregoryho (Cassegrainově) ohniscích budou brzy instalovány dva spektrografy pro blízkou infračervenou oblast a v podzemí budovy už je připravena místnost pro optický spektrograf a polarimetr s vysokým rozlišením. Jediným plně provozuschopným přístrojem byla v době psaní článku Large Binocular Camera (LBC), jejíž dvě inkarnace se nacházejí v primárních ohniscích. Jedna kamera je optimalizována na modrou oblast optického spektra (filtry U až R) a druhá na červenou oblast (R až Y – filtr mezi I a J). Každá kamera je tvořena čtyřmi čipy o rozměrech přibližně 2000x4600 pixelů, z nichž tři jsou uspořádány podélně vedle sebe a čtvrtý čip je otočen o 90° a umístěn nad nimi. Tato konfigurace umožňuje pokrytí korigovaného zorného pole o velikosti přibližně měsíčního úplňku s rozlišením 0.22“/pixel. Okolo vědeckých čipů se nacházi dva technické čipy, které slouží pro navádění a v budoucnu pro automatickou průběžnou korekci vlnoplochy pomocí aktivní optiky. Každá kamera je dále vybavena dvěma karusely s filtry a závěrkou.



Obsluhu dalekohledu a kamery v době mého působení zajišťovali tři lidé – operátor teleskopu, jehož funkcí bylo monitorovat stav montáže, zrcadel, vnějších podmínek (déšť, vítr), vědecký pozorovatel (tedy já a profesor z Ohio State, který mě zaučoval) zodpovědný za výběr objektů, spouštění expozic a zaostřování, a tzv. support astronomer, který je k dispozici pro řešení problémů s kamerou a v případě nutnosti zprostředkovává dorozumění s operátorem teleskopu, který není vystudovaný astronom. Poslední funkci je možné vykonávat i dálkově za pomocí videokonference. Nejdříve mi nebylo jasné, proč je potřebný operátor teleskopu, když přejíždění mezi objekty může obstarat pozorovatel sám pomocí ovládácího softwaru ke kameře. Záhy jsem ale pochopil důvod – v případě problémů s teleskopem, které rozhodně nebyly nic neobvyklého, vyrazí operátor „do terénu“ zjistit další informace či rovnou problém opraví. Operátor teleskopu je vybaven trojicí 26“ LCD monitorů, na jejichž několika pracovních plochách se nachází panely zobrazující provozní informace jako teplotu a tlak v chladících kapalinách, teplotní mapu zrcadel apod. V Tucsonu pak existuje kopie řídícího centra se stejnými ovládacími prvky a v podstatě možností ovládat teleskop na dálku. Tyto dvě řídící centra jsou spojena videokonferenčními prvky, což umožňuje operativně řešit problémy s autory softwaru či hardwaru. Tato možnost byla během mého pobytu hojně využívána – kromě operátora teleskopu se na řešení problému běžně podílelo tři až pět lidí a rozhodně nikdo neměl zábrany zavolat si ve čtyři ráno zodpovědnému člověku o radu.



Samotná úloha pozorovatele by se mohla zdát jednoduchá – podle tabulky vygenerované webovým serverem vybere vhodný objekt k pozorování, spustí předem připravený dávkový příkaz a zbývá jenom vtipně konverzovat s ostatními účastníky procesu. Kromě technických problémů, které ale většinou vyřeší support astronomer, zbývá ovšem nejdůležitější úkon a to zaostření a kolimace. Moderní velká astronomická zrcadla se vyrábějí tak, že jejich tloušťka je vzhledem k průměru velmi malá a zrcadla musí být držena ve správné poloze množstvím aktuátorů, které udržují správný tvar zrcadla. Polohy aktuátorů jsou v prvním přiblížení funkcí elevace a teploty zrcadla, takže při změně jednoho nebo druhého lze novou polohu aktuátorů přečíst z předem určené tabulky. Ve skutečnosti ale i po této korekci je tvar zrcadla signifikantně vzdálený od ideálu – například teplotní gradient na zrcadle o velikosti 0.5°C způsobí poměrně značnou chybu ve tvaru hvězd. Po každé změně polohy zrcadla nebo třiceti minutách pozorování je třeba provézt znovu kolimaci a zaostření. K tomuto účelu existuje automatický skript, který pořídí snímek hvězd výrazně mimo ohnisko, kdy je dobře vidět zastínění primárním zrcadlem. Dále jsou nafitovány na tvar pupil tzv. Zernikeho polynomy (ortogonální polynomy na jednotkovém kruhu), jejichž každý člen odpovídá jiné optické vadě (rozostření, sférická aberace, dvakrát koma a dvakrát astigmatismus). Poté je vyslán takový povel aktuátorům, aby byly takto zjištěné vady odstraněny. Proces se iterativně opakuje dokud jsou zjištěny nějaké signifikatní optické vady. Problém nastane na začátku noci, kdy jsou zrcadla daleko od ideálního tvaru, nebo při špatném seeingu, kdy jsou obrazy pupil rozmazané či v případě velkých a časově proměnných teplotních gradientů na zrcadle. V takovém případě skript nedokáže zkonvergovat a je potřeba správnou hodnotu korekcí odhadnout ručně z obrazů pupil a sdělit je operátorovi, který je posléze zadá systému. Automatický skript také nefituje sférickou aberaci pátého řádu, která je často spojená právě s teplotními gradienty na zrcadle. Při ručním i automatickém zadávání korekcí se může stát, že úroveň napětí v zrcadle překročí povolenou hodnotu, zrcadlo „zpanikaří“a vrátí se do počáteční polohy, což znamená ztrátu asi deseti minut pozorování.



Co se týče komfortu pro pozorovatele, je LBT velice dobře vybaveno. Kromě veškerého dostupného kuchyňského náčiní a venkovního grilu je k dispozici satelitní televize a množství dalších zábav (například doplňování tekutého dusíku do kamer v primárním ohnisku z vysokozdvižného vozíku přibližně patnáct metrů nad podlahou – dalekohled míří na horizont). S turistickým využitím v okolí je to o dost horší, protože kvůli útočišti veverek je zakázáno opouštět příjezdovou cestu vyznačenou žlutým špagátem. Teploty se na konci března pohybovaly přijatelně kolem nuly, pro někoho příjemnější než třicítky dole ve městě. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce a příslušně nižším teplotám je okolí hojně porostlé jehličnany a cestou je možno spatřit i náznak vysokohorské louky. S čím jsem měl trochu problémy, byl tlak vzduchu nižší asi o 30% než u hladiny moře a nižší obsah kyslíku. První pozorovací noc jsem pociťoval příznaky „snížené inteligence“ - například překopírování trojciferného čísla mezi dvěma okny vyžadovalo soustředěné úsilí. Asi první dva dny mě bolela hlava a většinu pobytu jsem měl problémy se spánkem, což je ale prý běžné.



LBT je soukromý teleskop, v němž drží čtvrtinu sdružení italských univerzit, německých univerzit a ústavů Maxe Plancke, University of Arizona a poslední čtvrtinu vlastní Ohio State a Research Corporation (sdružení menších amerických univerzit). Získat pozorovací čas proto nemusí být snadné, pokud není člověk zaměstnanec nebo spolupracovník jedné z uvedených institucí.

Další fotografie jsou k dispozici na Picase. Tento článek vyjde v Perseu, věstníku Sekce proměnných hvězd a exoplanet České astronomické společnosti.

Utopenci v Olentangy

V rámci připomínání si domova jsem se rozhodl vyrobit si pravé domácí utopence. Za pomoci spousty octa, pepře a tří bobkových listů se mi podařilo polskou klobásu v akci obklíčit cibulí, uzavřít ve sklenicích od okurek a utopit v zakaleném nálevu. Spokojeně zrající pochoutku chodím obdivovat do spodního šuplíku lednice (zloději pozor! prostor je přísně střežen).



Vyjádřit bych se chtěl rovněž k praktikám místního supermarketu. Nebudu teď komentovat laciné triky jako umístění pododdílu "čokoládové sušenky" hned vedle regálu s dámskými intimními potřebami, ale chci se zaměřit na zákaznické výhody všeobecně. Asi před třemi týdny si vedení uvědomilo, že finanční krize zasáhla i do potravinářského průmyslu a začalo zběsile tisknout slevové kupony. Ty se v místním supermarketu dělí na dvě kategorie - předně sleva dolar nebo dva na jeden vybraný druh výrobku, který lze považovat za ležák = bez slevy nemá nikdo důvod si ho kupovat, a druhak všeobecný kupon stylu "sleva 3 dolary na nákup přes 30 dolarů". Vtip je v tom, že příslušné kupony se tisknou u pokladny podle zákazníkovy historie nákupů (bezesporu uložené do každého detailu v databázi). Takže za nákup kolem 20 dolarů dostane člověk výše zmiňovaný kupon na slevu 3 dolary. Nebo při nákupu omáčky na těstoviny značky Classico se vytiskne kupon na nákup konkurenční omáčky Prego (zrovna tenhle kupon ale asi vyhodím, protože Prego zanechává na plastových krabičkách neumytelné oranžové stopy). Celá situace dostoupila vrcholu tento víkend, kdy jsem si koupil zubní pastu za dva dolary a vytiskl se mi kupon na kupon (!) na slevu 10 dolarů na běličku zubů a při dalším nákupu sleva deset dolarů na elektrický zubní kartáček a mletou kávu. Asi abych měl zuby od čeho čistit.

Obleva - ptáci létají, domy padají

Teploty pod bodem mrazu netrvají věčně ani na východním okraji Velkých plání. Obleva, ač dočasná, může vylepšit situaci chodců - začínají se rozpouštět hromady sněhu nahrnutého ze silnic na chodníky. Dokonce i zdejší domy začnou přípomínat spíše britskou či norskou architekturu a jeden by i zapomněl, že hned vedle stojí McDonald nebo autobazar (anebo čínský supermarket).




Menší problém nastane, když po dnu oblevy přijdou opět mrazy kolem -16. To se pak dřívější sněhové plochy změní na hlaďouňký led. Aspoň se člověk těch pět metrů od poštovní schránky na silnici bez námahy sklouzne.

Náznak nástupu jara probudil i stavařskou lobby, která vyslyšela cinkání univerzitního měšce a pustila se do "stavby". Univerzitě se zdála jedna z budov vedle mého působiště nadále nevhodná pro blahodárný účel výzkumu a výuky studentů. Nevhodná v tomto případě znamená nejspíš stáří asi áé let, absence centrální klimatizace a obdélníkový půdorys mírně natočený vůči kříži světových stran, podle nichž je orientován zbytek kampusu. Místo nákladné rekonstrukce byla zvolena demolice a následná novostavba na zelené louce pokryté troskami bývalé budovy. V současnosti tedy mohu sledovat z okna své kanceláře jeden bagr ukusující budovu a druhý bagr drtící delší předměty.



Zdá se mi, že na kahánku má i další budova o kousek vedle. Byla totiž rovněž obestavena bezpečnostním plotem. Tato drobnější plastická operace na tváři kampusu ale vůbec nevadí zdejšímu divokému ptactvu.

Sněhová kalamita

Je to s podivem, ale i na čtyřicátém stupni severní zeměpisné šířky může celkem vydatně sněžit. Pokud místní meteorologická služba uzná za vhodné, vydá patřičné varování a v celém státu (či postižených okresech) se uvede do činnosti krizová mašinerie - zaměstnanci jsou varováni a roztříděni do kategorií podle své větší či menší postradatelnosti. Studenti vůbec zmiňováni nejsou, ale já jsem se sám zařadil do kategorie nepostradatelných, protože k čemu by byla škola bez studentů.

Když se děsivá předpověď vyplní, je vyhlášena sněhová kalamita a v takové situaci se zruší vyučování, většina budov se zavře a provoz na silnicích poklesne na úroveň cca 4 hodiny v neděli ráno. Silničáři se běžným silnicím nevěnují (asi se soustřeďují na dálnice), ale jejich případné úsilí by stejně vzhledem k přívalům sněhu bylo zbytečné. Hromadná doprava je naopak v den kalamity a následující den zadarmo. Zažít cestu v autobusu, kterému podkluzují kola, je ovšem nezapomenutelná.

Druhý den po ustání sněžení se silnice zázračně vyčistí do běžné dokonalosti civilizace závislé na automobilech (asi práce přes noc) a na místech, kde dříve bývaly chodníky, se objeví půlmetrová vrstva mírně špinavého zmrzlého sněhu. Žádní "chodničář" nejspíš neexistují, takže chodci přestanou skákat jako srnky tehdy, až se sníh rozpustí.




Příval sněhu má i příjemný vedlejší efekt - zná-li člověk někoho, kdo má na svém pozemku vhodně strmý svah (což v rovinatém Ohiu nemá jen tak někdo), může si k němu odpoledne zajít zadovádět jako za dětských let. Ctěný čtenář se o tom může přesvědčit jednak pomocí fotek a druhak pomocí videí.

Detroitské letiště

Cestou domů na Vánoce a zpět jsem přesedal v Detroitu, kde mě upoutal tenhle tunel spojující brány BC s branami A. Brány jsou uspořádány ve dvou rovnoběžných přímkách, mezi kterými se může dostat pouze tunelem. Taková půlkilometrová cesta tunelem může asi nudit, ale naštěstí je tenhle vybaven jakýmsi zařízením přehrávajícím meditativní hudbu a měnícím "do rytmu" barvy v tunelu. Video níže bohužel neobsahuje zvuk, ale vizuálně vjem snad bude dosti sugestivní.



Doporučuju přehrávat ve vysoké kvalitě.

Zima v Columbusu

Vzhledem k množícím se dotazům na to, jak pokračuje můj život v Columbusu, jsem se rozhodl, že opět přispěju nějakým rádobyvtipným textem. Nečesky mluvícím doporučuji službu Google Translator, která tento post přivede až k naprosté nesrozumitelnosti.

Úspěšně jsem překonal (doufejme) největší mrazy této zimy, kdy se virtuální teploměr dostal až k -22 stupňům Celsia. Naštěstí se pak během dvanácti hodin oteplilo až na závratných -3, takže venku už je možno opět normálně dýchat. Sněhová překrývka stále přetrvává, občas jsou teploty nad nulou kompenzovány přílivem nového sněhu (jako např. dnes).






Co se týče mého současného programu, tak pracuju z plných sil líného studenta na svém prvním zdejším článku, takže produkuju tři věty za hodinu a toto vypětí sil kompenzuju sledováním facebooku. Jednou týdně musím věnovat odpoledne či jeho menší část výrobě domácího úkolu do jednoho ze dvou předmětů, které toto čtvrtletí navštěvuju. To je výrazné ulehčení od podzimu, kdy byla zátěž dvojnásobná. Po takto náročně stráveném pracovním týdnu se snažím relaxovat u filmů, sáňkování, vaření, v bazénu, čtením knih a nesmyslného web surfingu. Nicméně času mám překvapivě málo.