Pozorování na Kitt Peaku

Když jsem v září přijel do Columbusu, dostal jsem projekt o měření vzdáleností pomocí uhlíkových hvězd. Po měsíci se ale ukázalo, že myšlenka nefunguje a byl mi přidělen jiný projekt, který spočíval ve zpracování dat mladé kulové hvězdokupy Cygnus OB2 (asi největší mladá hvězdokupa v Galaxii). Tento projekt původně patřil jinému doktorandovi, který ale v mezičase objevil nový typ supernov a radši se tedy věnoval jim (a následně vyhrál nejprestižnější astronomická stipendia). Za dva týdny po přidělení jsme ale objevili jiný zajímavý objekt a od té doby jsem stihnul napsat dva články o úplně jiných tématech. Za ty dva týdny jsem stihnul jenom zjistit, že harddisk na mém pracovním počítači je na zpracování dat příliš malý, a požádat o další pozorovací čas tohoto objektu. Tolik na úvod pro ilustraci, jak mohou být cesty vědce nevyzpytatelné a jak jsem se ocitnul v Arizoně u 1.3m dalekohledu (observatoř MDM).



A jak vypadá běžný den (a noc)? K probuzení většinou dojde samovolně po sedmi hodinách spánku (nejspíš vliv vyšší nadmořské výšky) někdy mezi jednou a druhou hodinou odpolední (časový posun vůči ČR je devět hodin). Po snídani si jdu sednout k dalekohledu a dvě hodiny pořizuju kalibrační snímky. Po další chvilce flákání už je většinou čas na večeři. Tu získám tak, že nasednu do erární minivanu a vyjedu dvě míle na hlavní vrchol Kitt Peak, kde se nachází něco velice podobného vysokoškolské menze (ale s mnohem usměvavějším personálem a neomezenými zásobami zmrzliny). Po večeři a vyzvednutí noční svačinky v lednici se podívám na západ slunce a napustím kameru tekutým dusíkem, aby jí nebylo vedro. Tato operace teoreticky spočívá v nasazení tlustých kryogenických rukavic, pláště a krytu na obličej a odtáhnutí nádoby ke kameře. Do kamery se pak strčí dutá jehla, otočí se ventilem a pět minut se sleduje, jak tekutý dusík kape na podlahu. V praxi vynechávám všechno kromě rukavic, protože kovové součástky schlazené na nějakých -150°C studí i přes ně.




Následuje osm hodin přejíždění mezi objekty, neustálého zaostřování, bojování s naváděním a podobné radovánky observačního astronoma. Pozitivem je kabel, kterým lze připojit notebook k erární audio-aparatuře a obšťastňovat tak místní pumy, chřestýše a škorpiony diskotékou dle vlastních chutí. Někdy kolem půl čtvrté ráno se ukončí pozorování, zopakuje se procedura s tekutým dusíkem a po páté zaléhám do postele. Předtím ale zkontroluju postel, jestli se do ní nezatoulal nějaký bezprizorní škorpion. Totéž dělám s veškerou obuví před tím, než do ní zasunu svoje cenné končetiny. Nízká vlhkost rovněž vyžaduje konstantní aplikaci jeleního loje a zvlhčovacích krémů.






Více fotek na Picase.